Deprese, úzkosti a studium na vysoké škole

 

Tomáš je studentem bakalářského studia na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od patnácti let se
potýká s depresemi, úzkostmi a v důsledku toho i s výkyvy ve studijní a pracovní motivaci. Kromě
studia na vysoké škole Tomáš aktuálně samostatně a úspěšně podniká. Povídali jsme si s ním o jeho
životě s nemocí, o studiu na střední a vysoké škole, o tom, jak vnímá společenské stigma spojené
s duševními onemocněními. Zeptali jsme se ho také, co dělá pro to, aby se udržel v dobré duševní
kondici, a co by poradil jiným vysokoškolským studentům, kteří řeší podobné obtíže.

 

Kdy se u tebe poprvé objevily duševní obtíže? Co bylo jejich spouštěčem?

Problém začal na střední škole, když mi bylo patnáct let. Stalo se mi několik ne zrovna příjemných
událostí. Prožil jsem násilné přepadení. Měl jsem potom strach, vyhýbal jsem se určitým místům.
Začal jsem taky cítit averzi vůči lidem. Rodiče o přepadení věděli, ale už nevěděli, že to ve mně
zanechalo docela hluboké šrámy. V hlavě mi postupně začaly bujet myšlenky a strachy. Ve škole jsem
se začal vyčleňovat z kolektivu. Ztrácel jsem motivaci k čemukoliv, nedokázal jsem jíst, hodně jsem za
krátkou dobu zhubl. Nechtěl jsem to s nikým sdílet, uzavřel jsem se do sebe. Myslel jsem, že si ty věci
vyřeším sám. To se ale nedařilo.
Postupně jsem se svěřil rodičům. Máma zaujala starostlivý přístup, otec věřil, že vyléčení přijde
s řádem, s aktivitou. Nechtěl například, abych ležel celý den v posteli. Bylo ale těžké být aktivní.
Nechtěl jsem moc docházet do školy ani na žádné společenské akce. Ve škole učitelé viděli, že mám
problémy, snažili se mi pomáhat. Třídní učitel se mnou měl rozhovor mezi čtyřma očima. Učitelé byli
ke mně potom shovívavější. Nevyvolávali mě například moc často. Kdybych byl sdílnější, asi by mi
učitelé byli schopni více pomoct. Individuální vzdělávací plán jsem žádný neměl, ani jsem si o něj
nepožádal. Chtěl jsem nakonec od všeho utéct. Rozhodl jsem se přestoupit na jinou školu. Pár lidí
jsem v té nové škole znal z minulosti, byla to výhoda. Pomohlo mi to k začlenění se do kolektivu. Na
nové škole jsem nakonec s úspěchem odmaturoval.

Jak probíhala léčba tvých duševních obtíží?

S pomocí rodičů jsem si nakonec začal hledat lékaře. Byl jsem nejprve u několika dětských psychiatrů.
Zdálo se mi ale, že moje obtíže zlehčují. Necítil jsem k nim důvěru. Nakonec jsem si našel psychologa
v soukromé ordinaci. Ten mi byl doporučený přes známého. Chodil jsem k němu pak pravidelně.
Předtím jsem měl to břímě pořád v sobě. Neřekl jsem do té doby nikomu všechno naplno. Pomohlo
mi, že jsem tu vnitřní tíhu mohl najednou s někým sdílet. Psycholog mi pak ještě doporučil psychiatra.
K psychiatrovi jsem chodil převážně pro medikaci. Léky měly určité vedlejší účinky, například
občasnou ospalost, ale můj stav se zlepšil, neměl jsem už takové výkyvy nálad.

 

Co bys poradil jiným studentům, kteří zvažují, že kontaktují psychologa anebo
psychiatra?

Studentům s podobnými obtížemi bych poradil začít klidně u psychologa, ne hned u psychiatra. A je
důležité si s tím člověkem „sednout“ lidsky. Aby bylo příjemné s ním věci sdílet, vybudovat si k němu,
po počátečním oťukávání, nějakou důvěru. Je hodně důležité, aby se člověk na konzultaci s lékařem
cítil bezpečně, aby byl schopný mu říct i osobní věci.

 

Jak probíhalo studium na vysoké škole?

Po maturitě jsem začal studovat Vysokou školu ekonomickou. Na vysoké škole není pevný řád střední
školy, student si musí věci řídit sám. Bylo to pro mě o to těžší. Zažil jsem navíc, že spousta lidí na
přednášky nechodila. Mě samotného to dost studijně demotivovalo. Svoje spolužáky jsem jinak třeba
potkával jen jednou týdně na přednášce, takže jsem s nimi žádné užší vztahy nenavázal. Cítil jsem se
ve škole nakonec dost osaměle. Nevěděl jsem, jestli chci ten obor ještě studovat. V té době jsem
přestal navíc chodit k psychologovi, myslel jsem si, že potřebuji nějaký posun, změnu. Vrátily se mi
pak rychle duševní problémy, byl jsem uzavřenější, v depresích. Po jednom roce jsem nakonec
studium vzdal. Zkoušel jsem v té době pracovat na vlastních projektech. Nakonec jsem pracoval
v kanceláři jako zaměstnanec. Byl jsem tam s lidmi o deset a více let staršími, chyběl mi kontakt
s vrstevníky. Trápilo mě dost, že jsem školu nechal, chtěl jsem studiu dát ještě šanci. Po pár letech
jsem se proto na Vysokou školu ekonomickou vrátil. Šel jsem ale studovat jiný obor na jinou fakultu,
kde jsem doteď. K tomu pracuji na poloviční úvazek, mám teď už své vlastní podnikání v účetnictví a
daních.

 

Kdy ses rozhodl požádat o pomoc při studiu?

První semestr nového studia byl ještě dobrý, ale v těch dalších semestrech už přišlo zhoršení.
Nezvládal jsem sladit osobní vztahy, práci a školu. Čas od času jsem měl horší stavy, propady nálad.
Byl jsem bez motivace, všechno mi připadalo zbytečné. Měl jsem úzkosti, nedokázal jsem jíst, bylo mi
na zvracení. V jednu chvíli jsem dokonce přestal brát léky. Měl jsem i fyzické bolesti. Nejhorší je, že
člověk se dostává do trudomyslnosti, beznaděje, přestává ho cokoliv zajímat, na ničem mu nezáleží,
neví, jak z toho ven, přežívá jen jako nějaká prázdná schránka. Přestával jsem chodit na přednášky.
Zkoušky jsem nějak stále dělal, ale ztrácel jsem se v předmětech, učivu.
Na jeden předmět jsem například nedocházel vůbec, byly tam povinné přednášky. Rodiče mi poradili,
abych za učitelkou došel a požádal si o zohlednění chybějící docházky kvůli psychickým obtížím.
Nejdřív jsem za ní nechtěl jít, nerad se někomu takhle otvírám, a bál jsem se, aby to nevypadalo jako
obcházení. Učitelka mi ale nakonec vyšla vstříc. Na test jsem se naučil a napsal ho. Účast na
přednáškách už pak učitelka neřešila. Postupně se ale začaly hromadit problémy za několik semestrů.
Zjistil jsem nakonec, že mám kredity možná na dostudování, ale pokud by se mi něco nepovedlo,
studium bych musel předčasně ukončit.
Rozhodl jsem se nakonec omluvit si celý semestr. Na studijním oddělení jsem se tehdy dozvěděl, že
existuje možnost zajít do Střediska handicapovaných studentů na VŠE a požádat o modifikaci studia.
Rozmýšlel jsem si to, zda tam zajít, a potom jsem si řekl, že problém reálně mám. Beru medikaci, není
to výmysl – ten problém mě ovládá. Zašel jsem za vedoucím Střediska handicapovaných studentů.
Domluvili jsem se na přidání kreditů v semestrech, hlavně na ty předměty, kam jsem od půlky
semestru přestal chodit. A vlastně to tak běží doteď. Pro získání dalších kreditů bylo potřeba, abych
donesl zprávu od psychiatra, ten s tím neměl žádný problém, zprávu mi vydal. Vrátil se nakonec i
k braní léků. Byl to rozdíl. S léky jsem dokázal lépe zvládat úzkosti. Školu teď celkem zvládám,
podnikání taky. V současné době si dodělávám bakaláře.

 

Co bys poradil jiným studentům, kteří trpí v průběhu studia depresemi nebo
úzkostmi?

Za sebe můžu říct, že psychické problémy nejsou na člověku na první pohled viditelné. Člověk se
může normálně bavit a není přitom vidět, že uvnitř trpí depresemi, úzkostmi nebo fobií. Pokud někdo
opravdu cítí, že ho duševní problémy ovládají, je to dobré řešit na škole i soukromě co nejdříve, ne na
poslední chvíli, jako jsem to řešil já. Když to člověk nechá na poslední chvíli, může potom ve škole
balancovat na hraně. Je dobré se rovnou domluvit na tom, že studium bude delší. Dát si takové
množství zkoušek, aby to člověk zvládal. Bakaláře si třeba rozložit do čtyř let. Pokud má člověk horší
období, omluvit se z docházky, omluvit si předměty, studovat individuálně doma, domluvit se
ohledně kreditů.

 

Co děláš pro to, aby sis udržel dobré duševní zdraví?

Chodím, po delší době, opět k psycholožce. Mám v plánu k ní chodit pravidelně. Beru léky. Zaskočilo
mě, že jsem znova dopadl na dno. Cítím teď více odpovědnosti. Přišel jsem na to, že režim je důležitá
věc. Chodím si zaběhat, cvičím, jezdím na kole – mám určitou rutinu. Občas taky musím být sám,
udělat si čas na sebe, úplně vypnout. Pomáhá mi občas se zavřít do vlastní bubliny a trochu
regenerovat. Nesmí toho ale být moc. Některé úzkosti je navíc dobré přespat. Když má člověk
úzkosti, a třeba si jenom čte nebo na něco kouká, podvědomí pořád běží. Když je mi hůř, jdu si proto
lehnout, i přes den. Když člověk spí, nešťourá se v hlavě. Jinak se snažím jít víc do hloubky a dělat
méně věcí. Co se týče mé práce, jsem zvyklý pracovat osm hodin denně vyjma zkouškového období,
kdy pracuji 1–2 hodiny denně. Měl jsem nedávno jeden týden dovolené, kdy jsem úplně vypnul.

 

Co ti dělá v životě radost?

Těší mě, když se mi daří naplňovat si cíle, když vidím nějaké pokroky. Například když se zlepšuji ve
sportu, když lépe jím, když se můžu věnovat koníčkům, jako je čtení knih, anebo rozvíjet podnikání.
Sportování mi třeba dává hodně, zlepšuje mi náladu. Potěší mě i maličkosti, například když řídím a
pustím jiného řidiče, a ten člověk se na mě usměje, udělá mi to radost.

Jak poznáš, že se tvoje duševní obtíže zhoršují? Co je pro tebe „alarmem“?

Už jsem vypozoroval, že když jsem unavený, jsem v oslabení, špatné myšlenky se můžou snadno
objevit. Určitým rizikem je i prožitý neúspěch, anebo třeba série menších negativních věcí. Špatné
myšlenky potom dorazí záhy. Vím, že je dobré být opatrný. Roli hraje i režim. Snažím se nedělat věci
na poslední chvíli, organizovat si čas. Nevytvářet si zbytečně stres. Špatná organizace se může nabalit
na nějaký větší neúspěch a ten už mě může ovlivnit dost.

 

Co bys dneska udělal jinak?

Když se ohlížím zpátky, myslím, že jsem měl pomoc vyhledat dříve, než se nemoc rozjede. Snažil jsem
se problém vyřešit sám, utápěl jsem se v tom, ale nefungovalo to. Dneska bych svoje obtíže mnohem
dřív sdílel s rodinou. Taky bych se víc snažil o nějaký režim – neponocovat, dostatečně spát, brzy ráno
vstávat, chodit si zaběhat, pravidelně se věnovat sportu. Víc bych se věnoval aktivním koníčkům, ne
jen sledování filmů nebo hraní videoher.

 

Jak vnímáš společenské stigma spojené s depresemi a úzkostmi?

Co se týče rodiny, brali na moje obtíže ohledy, snažili se mi pomoct. Řekl bych, že s rodinou jsem se
ještě víc sblížil, vybudoval jsem si třeba dobrý vztah s babičkou. Mám taky svůj okruh přátel.
Kamarádi ale většinou nevědí, že mám problémy. Sdílel jsem to jen s jedním. Je to pro mě těžké,
nemoc beru pořád jako slabost. Navenek se snažím dělat dojem člověka bez obtíží, v pohodě.
Uvědomuji si, že často v nějakém pracovním i jiném prostředí je potřeba působit dobře, a nejsem si
jistý, jak by lidé kolem mě přijali informaci, že mám duševní obtíže.

Trpíte depresemi, úzkostmi anebo jinými duševními obtížemi a zvažujete
modifikaci studia?
Jaký je postup?

Obraťte se na Středisko handicapovaných studenů VŠE, kde vám pomůžou s nastavením studijního
plánu, s kredity, s omluvením předmětů.

Student se závažnými zdravotními obtížemi má právo opakovaně požádat proděkana fakulty o
navrácení odebraných kreditních poukázek z důvodu pomalejšího tempa studia. Závažnost
zdravotního postižení a jeho vliv na způsob studia posuzuje ředitel Střediska handicapovaných
studentů.

Student může také požádat o tzv. modifikaci studia. Jedná se o dílčí speciální úpravy studia,
zpravidla se jedná o:

Úpravu podmínek v průběhu skládání zkoušek a testů tak, aby student mohl zkoušení
zvládnout stejným způsobem jako ostatní studenti. Může se jednat například o umožnění skládání
zkoušek v tichém prostředí, anebo o navýšení časové dotace na písemné zápočty a zkoušky
(poskytnutí více času na vypracování i kontrolu).

Navýšení časové dotace na vypracování seminárních a dalších prací. Tolerance chyb,
překlepů a nižší čitelnosti textu v těchto písemných pracích.

Poskytování studijních materiálů s dostatečným předstihem.

Pro modifikaci studia je nutné, aby student doložil/a zprávu od lékaře (klinického psychologa,
psychiatra). Lékařská zpráva je důvěrným dokumentem a slouží jako podklad pro potvrzení
modifikace. Vystavená modifikace je rovněž důvěrným dokumentem. Slouží řediteli Střediska
handicapovaných studentů jako podklad pro informování jednotlivých vyučujících o úpravách
studia u daného studenta.

Ředitel Střediska handicapovaných studentů následně kontaktuje jednotlivé vyučující a domluví s
nimi průběh výuky a průběh/formu testů u studenta se speciálními studijními potřebami. Platnost
modifikace je zpravidla po celou dobu studia na vysoké škole.

 

Fotografie použité v textu jsou ilustrační. Zdroj: VŠE.